Představte si, že se probudíte uprostřed noci, hodinu nebo dvě bdíte, a pak zase usnete až do rána. Zní to jako noční můra nespavce, že? Pro naše předky to však nebyla žádná anomálie, ale naprosto běžná součást jejich denního i nočního rytmu. Fenomén „dvakrát za noc“ spánku byl po tisíce let přirozenou součástí lidského života.
Tento vzorec, známý jako segmentovaný nebo bimodální spánek, znamenal, že lidé neuléhali k jednorázovému osmihodinovému odpočinku, jak je zvykem dnes. Místo toho se jejich noc dělila na dva hlavní bloky. Nejprve přišel takzvaný „první spánek“, který trval několik hodin po západu slunce, a poté následovalo období bdělosti. Po něm teprve přicházel „druhý spánek“, který je doprovázel až do svítání.
Když noc nebyla jen jedna dlouhá tma: Fenomén "druhého spánku"
Před průmyslovou revolucí a masovým rozšířením umělého osvětlení bylo lidstvo mnohem více synchronizováno s přirozeným cyklem světla a tmy. Noci byly delší, temnější a lidé se řídili vnitřními hodinami, které nebyly tolik ovlivněny vnějšími stimuly. Západy slunce znamenaly, že se svět kolem nich ponořil do hluboké tmy, což přirozeně vedlo k dřívějšímu ukládání do postele.
První spánek obvykle začínal brzy po setmění a trval zhruba tři až čtyři hodiny. Poté se lidé probouzeli a trávili jednu až dvě hodiny bděním, než se opět vrátili k druhému spánku. Historici a antropologové našli četné důkazy o tomto fenoménu v literatuře, denících i soudních záznamech z různých období, od starověkého Řecka až po středověkou Evropu. Tyto dokumenty nám dávají nahlédnout do světa, kde noc nebyla jen prázdnotou mezi dvěma dny.
Proč i přes závěsy může měsíční svit ničit váš spánek?
Číst článek ↗Například, renesanční anglické texty často odkazují na „první spánek“ jako na běžnou událost, což naznačuje, že koncept spánku ve dvou fázích byl hluboce zakořeněn v tehdejší kultuře. Podle podcastu Renaissance English History Podcast se tento středověký cyklus dvou spánků považoval za naprosto normální a přirozený. Lidé se probouzeli plní energie, připraveni na aktivity, které by dnešní člověk považoval za poněkud neobvyklé uprostřed noci.
Co dělali naši předci mezi "prvním" a "druhým" spánkem?
Období bdělosti mezi spánky nebylo pro naše předky časem úzkosti nebo snahy znovu usnout. Naopak, jednalo se o produktivní a často sociální část noci. Představte si tichou domácnost osvětlenou pouze plamenem svíčky nebo krbu. Lidé se věnovali tichým, reflexivním činnostem, které dnes často odsouváme na denní dobu nebo je vůbec neděláme.
Mezi běžné činnosti patřilo čtení – často náboženských textů, modlitby, meditace nebo psaní deníků. Byl to čas pro introspekci a klidné rozjímání. Rodiny se mohly tiše bavit, sdílet intimní chvíle, nebo si povídat o snech. Někdy se prováděly i lehké domácí práce, které nevyžadovaly mnoho světla, například příprava dřeva na oheň, plnění lamp nebo drobné opravy. Byly to chvíle, kdy se svět zpomalil a nabídl prostor pro jiné druhy interakcí a činností.
Někteří dokonce navštěvovali sousedy, pokud bydleli blízko a cesta nebyla příliš nebezpečná. Byla to doba, kdy se hranice mezi dnem a nocí stíraly způsobem, který dnes sotva chápeme. Bez tlaku na „optimální spánek“ a strachu z nespavosti si lidé přirozeně užívali tento čas bdělosti, aniž by cítili potřebu ho ihned zkrátit. Tento mezifázový čas byl vnímán jako normální a dokonce cenný pro osobní i sociální interakce.
„Před příchodem umělého světla byla temnota nedílnou součástí lidského života, která formovala nejen naše aktivity, ale i samotné vzorce spánku.“
Revoluce světla: Jak žárovka změnila naše spánkové návyky
Změna v našich spánkových návycích nepřišla náhle, ale postupně s technologickým pokrokem. Klíčovým zlomem bylo rozšíření umělého osvětlení – nejprve plynových lamp a později elektrických žárovek. Najednou se den mohl prodloužit daleko za soumrak. Lidé mohli pracovat, bavit se a socializovat dlouho do noci, aniž by je omezovala tma.
Průmyslová revoluce přinesla nový důraz na produktivitu a efektivitu. Jednofázový spánek se stal normou, protože umožňoval maximalizovat pracovní den. Pozdní večerní hodiny se začaly využívat pro práci ve fabrikách nebo pro zábavu ve městech, což posunulo dobu uléhání. Lidé se začali snažit stlačit veškerý spánek do jednoho bloku, aby se probouzeli až ráno a byli připraveni na další pracovní den.
Vědecké studie dnes potvrzují, že umělé světlo narušuje náš cirkadiánní cyklus, tedy naše vnitřní biologické hodiny. Expozice modrému světlu z obrazovek a umělého osvětlení večer potlačuje produkci melatoninu, hormonu spánku, a posouvá naši chuť spát dál do noci. UCLA Health dokonce upozorňuje, že „umělé světlo narušuje cirkadiánní cyklus“, což má dopad na kvalitu a načasování našeho spánku. To vedlo k postupnému vymizení dvoufázového spánku z naší kultury.
Je dvoufázový spánek pro nás přirozenější?
Zajímavé je, že někteří vědci naznačují, že potíže s usínáním uprostřed noci, které dnes mnozí vnímají jako příznak nespavosti, mohou být ve skutečnosti pozůstatkem tohoto přirozeného spánkového vzorce. Naše těla si možná stále pamatují, jak se probouzet uprostřed noci, a dnešní kultura nás nutí ignorovat tento signál a snažit se usnout za každou cenu.
Existují dokonce studie, které tuto teorii podporují. Když byli lidé vystaveni pouze přirozenému světlu po dobu několika týdnů – tedy bez umělého osvětlení –, jejich spánkový režim se začal spontánně vracet k dvoufázovému vzorci. To naznačuje, že segmentovaný spánek je hluboce zakořeněn v lidské fyziologii a je pro nás možná přirozenější, než si uvědomujeme.
Problém s usínáním, probouzení se v časných ranních hodinách a neschopnost znovu usnout by tak nemusely být vždy známkou poruchy, ale spíše připomínkou naší dávné historie. Může to být signál, že naše těla se snaží vrátit k rytmu, který byl po tisíciletí normou. Moderní medicína však tyto probuzení často vnímá jako problém, který je třeba vyřešit.
Návrat k přirozenosti, nebo jen historická kuriozita?
Příběh dvoufázového spánku je fascinující připomínkou toho, jak se naše životy a fyziologie mění v reakci na technologický a sociální pokrok. I když se pravděpodobně nevrátíme k probouzení se uprostřed noci k modlitbám u svíčky, pochopení tohoto historického fenoménu nám může pomoci lépe porozumět našim vlastním spánkovým návykům a potížím.
Možná bychom měli být shovívavější k našim nočním probuzením a místo paniky z „nespavosti“ zkusit vnímat tyto chvíle jako příležitost k tiché introspekci, podobně jako naši předkové. I když se jedná spíše o historickou kuriozitu než o praktický návod pro moderní život, myšlenka, že náš spánek byl kdysi tak odlišný, nám otevírá oči pro širší kontext našeho zdraví a pohody.
