Kroutily jsme se na něm u zpráv celé roky. Legendární plastový disk se vrací do obýváků, ale pravidla hry se radikálně změnila

Vzpomínka na oranžový zázrak pod postelí

Když zavřu oči, úplně přesně to vidím. Je večer, v televizi běží Nemocnice na kraji města nebo možná jen zprávy o počasí, a uprostřed obýváku na koberci stojí ona. Rotana. Ten jednoduchý, a přitom geniální vynález, který nám měl zajistit postavu snů. Většinou byla z tvrdého plastu, často v té typické vybledlé oranžové nebo tmavě červené barvě, a uvnitř chrastila ocelová ložiska. Princip byl prostý – stoupnout si, chytit balanc a kroutit boky ze strany na stranu, dokud nás to nepřestalo bavit, nebo dokud neskončil pořad.

Bylo to cvičení, kterému jsme věřily. Nebylo potřeba se převlékat do tepláků, člověk se u toho moc nezapotil a hlavně – dalo se to dělat v pohodlí domova. Rotana byla symbolem éry, kdy fitness centra v dnešní podobě neexistovala a my jsme hledali jakýkoliv způsob, jak se doma trochu protáhnout. Mnozí z nás ji pak po revoluci zasunuli hluboko pod postel nebo odnesli na půdu, kde na ni desítky let sedal prach. Brali jsme ji jako úsměvný relikt doby, něco jako sifonovou láhev nebo remosku.

Proč se Rotana vrací na scénu?

Možná vás to překvapí, ale tento rotační disk prožívá v posledních letech svou renesanci. A není to jen z nostalgie. V moderní rehabilitaci a sportovním tréninku se podobné pomůcky používají běžně, jen jim dnes říkáme vznešeně "balanční disky" nebo "twistery". Pro nás, starší ročníky, má ale původní Rotana jednu obrovskou výhodu. Je stabilní, nízká a nehrozí z ní pád tak snadno jako z nafukovacích míčů.

Kouzlo spočívá v tom, že rotace je pro lidské tělo přirozený pohyb. Když jdeme, naše páteř jemně rotuje. Když se pro něco natahujeme, rotujeme. Problém s přibývajícím věkem je, že tuhneme. Naše hrudní páteř ztrácí mobilitu a my se začínáme hýbat jako "blok". A právě tady může stará dobrá Rotana pomoci – pokud ji ovšem používáme hlavou, a ne jen setrvačností, jak jsme byli zvyklí zamlada.

Pocit, kterému v mrazech věříme všichni. Když lékaři vidí termokameru, chytají se za hlavu

Číst článek

Velká chyba, kterou jsme dělali všichni

Tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu bodu, který by měl zajímat každého, kdo uvažuje, že tu věc snese z půdy dolů. Pamatujete si ten pohyb? Rozmach rukama na jednu stranu a švih boky na druhou. Čím rychleji a prudčeji, tím lépe, mysleli jsme si. Chtěli jsme přece spálit ty knedlíky z oběda! Dnešní fyzioterapeuti se při pohledu na tento styl "švihového cvičení" chytají za hlavu.

Ten prudký, nekontrolovaný pohyb do krajních pozic, kdy tělo letí setrvačností a na konci se "zasekne" o limit kloubů, je pro páteř, a zejména pro ploténky v bederní oblasti, doslova jedem. Místo abychom svaly posílili, tak jsme si ničili vaziva a přetěžovali bedra. Pokud vás po cvičení na Rotaně bolela záda, nebylo to tím, že "svaly pracují", ale tím, že jste si právě ublížili. To, co jsme považovali za cestu ke štíhlému pasu, bylo často spíše cestou k ortopedovi.

Jak cvičit správně ve zralém věku

Znamená to, že máme Rotanu vyhodit? Vůbec ne! Jen musíme změnit přístup. Zapomeňte na švihání a rychlost. Tajemství úspěchu a zdravotního přínosu pro naše tělo po padesátce (nebo sedmdesátce) tkví v kontrole a pomalosti. Postavte se na disk s mírně pokrčenými koleny – to je zásadní, nikdy nesmíte mít nohy propnuté jako hůlky. Zpevněte břicho, jako byste se chtěli bránit lehkému šťouchnutí.

Pohyb by měl být malý, plynulý a plně kontrolovaný svaly, nikoliv švihem. Představte si, že chcete jen jemně rozhýbat zatuhlá záda, nikoliv vyždímat tělo jako hadr. Pro starší seniory je navíc Rotana výborná i vsedě! Ano, čtete správně. Položte disk na židli, sedněte si na něj a jemně s rovnými zády rotujte pánví. Je to balzám pro bedra, který nevyžaduje žádnou velkou kondici a je bezpečný.

Takže, milí čtenáři, pokud na vás při jarním úklidu vykukne ten zaprášený oranžový talíř, nevyhazujte ho. Očistěte ložiska, kápněte tam trochu oleje a dejte mu druhou šanci. Jen tentokrát s rozumem, pomalu a s respektem k vlastní páteři. Není to o tom mít vosí pas jako ve dvaceti, ale o tom, abychom se mohli i v osmdesáti bezbolestně otočit za vnoučaty.