Pravidlo, kterým se řídí celý svět. Kardiologové by ale toto číslo nejraději vymazali z tabulek

Kde se tento mýtus vzal?

Je to příběh starý více než padesát let a je až úsměvné, jak moc ovlivňuje naše životy dodnes. Všechno to začalo v roce 1964 v Japonsku, v době, kdy se Tokio připravovalo na olympijské hry. Celá země žila sportem a jedna japonská firma vycítila příležitost.

Přišli na trh s prvním komerčním krokoměrem, který se jmenoval „Manpo-kei“. Když tento název přeložíte, znamená to doslova „měřič 10 000 kroků“. Proč zrovna deset tisíc? Nebyl za tím žádný lékařský výzkum, žádná studie o srdečním zdraví ani dlouhověkosti. Důvod byl mnohem prozaičtější.

Znak pro číslo 10 000 v japonštině totiž připomíná kráčejícího mužíčka. Bylo to vizuálně hezké, znělo to jako pěkné kulaté číslo a skvěle se to vyjímalo na reklamních plakátech. A tak vznikl mýtus, který jsme bez otázek přijali za svůj, ačkoliv jeho původním účelem bylo prostě jen prodat co nejvíce přístrojů.

Jaká je skutečná pravda?

Možná si teď říkáte: „Dobře, je to reklama, ale pohyb je přece zdravý, ne?“ Rozhodně ano. Problém nastává ve chvíli, kdy se z deseti tisíc kroků stane bič, který na sebe upleteme. Pro mnoho starších lidí nebo pro ty, kteří mají potíže s klouby, je totiž tato meta nedosažitelná, a dokonce může být kontraproduktivní.

Místo meduňky si pouštíte detektivky. Psychologové odhalili, proč tento zdánlivě drastický zvyk funguje lépe než ticho

Číst článek

Moderní studie, které se na chůzi zaměřily skutečně vědecky, přinášejí mnohem optimističtější čísla. Ukazuje se, že největší zdravotní benefity – tedy snížení rizika předčasného úmrtí nebo srdečních chorob – začínají už mnohem dříve.

Pro většinu dospělých, a zejména pro seniory, nastává ten nejdůležitější zlom už někde kolem 4 400 kroků denně. Ano, čtete správně. Už necelá polovina onoho slavného limitu vám prokazatelně prodlužuje život. Křivka prospěšnosti pak stoupá zhruba do 7 500 kroků. Cokoliv nad tuto hranici už sice není na škodu, ale podle lékařů už nepřináší žádné zásadní zdravotní „bonusy“ navíc.

Nutit se za každou cenu do deseti tisíc, když vás bolí kyčle nebo máte špatný den, je tedy zbytečné trápení. Často to vede jen k tomu, že to lidé vzdají úplně, protože mají pocit, že když nesplní normu, nemá to cenu. A to je ta největší škoda.

Co dělat místo toho?

Místo počítání každého kroku a otročení displeji na zápěstí se zaměřte na to, jak se cítíte. Kvalita chůze je totiž často důležitější než její kvantita.

Lékaři doporučují soustředit se spíše na svižnost a pravidelnost. Mnohem lepší než se loudat dvě hodiny po nákupním centru, aby naskákala čísla, je vyrazit na kratší, ale svižnější procházku venku. Měli byste jít takovým tempem, abyste se mírně zadýchali, ale stále byli schopni vést hovor – i když s mírnými pauzami na nádech.

Světová zdravotnická organizace nemluví o krocích, ale o minutách. Doporučuje se zhruba 150 minut středně intenzivního pohybu týdně. To je jen něco málo přes 20 minut denně. To zní mnohem zvládnutelněji, že?

Praktické tipy

Pokud chcete udělat něco pro své srdce a cévy, aniž byste se stresovali nesmyslnými čísly, zkuste tato jednoduchá pravidla:

• Rozdělte si to: Nemusíte ujít všechno naráz. Tři desetiminutové procházky během dne (například ráno se psem, po obědě a večer) jsou pro tělo stejně prospěšné jako jedna dlouhá túra.
• Neřešte číslo, ale čas: Vyčleňte si každý den 30 minut na procházku. Je jedno, kolik kroků ujdete. Důležité je, že jste se zvedli z křesla.
• Využijte běžné činnosti: Neparkujte přímo u vchodu do obchodu, ale o pár řad dál. Pokud jedete autobusem, vystupte o zastávku dříve. Tyto "neviditelné" kroky se sčítají.
• Poslouchejte své tělo: Pokud vás jeden den bolí kolena, klidně odpočívejte. Zdravý životní styl je o dlouhodobé udržitelnosti, ne o jednorázovém výkonu, který vás odrovná na týden.

Takže až se příště večer podíváte na svůj krokoměr a uvidíte tam číslo pět nebo šest tisíc, usmějte se a poplácejte se po rameni. Splnili jste přesně to, co vaše tělo potřebovalo. Nenechte se stresovat reklamním trikem z šedesátých let. Zdraví není o rekordech, ale o radosti z pohybu.