Když v tělocviku stála řada od nejvyššího
Vzpomeňte si na svá školní léta. Když jsme na začátku hodiny tělesné výchovy nastupovali do řady, pan učitel vždycky zavelel: „Od nejvyššího po nejmenšího!“ A tak jsme se poslušně seřadili. Ti největší a nejsilnější kluci a holky stáli na pravém okraji, zatímco ti drobnější se krčili na úplném konci řady. Dlouho se věřilo, že je to zkrátka dílo přírody a genetiky. Kdo by tehdy tušil, že se v této obyčejné školní řadě skrývá klíč k pochopení toho, kdo z nás bude jednou sbírat medaile a kdo na sport možná úplně zanevře.
Zkuste se dnes, čistě ze zvědavosti, zeptat těch nejvyšších ze své dávné třídy, kdy se narodili. Budete pravděpodobně překvapeni, kolik z nich slaví narozeniny v lednu, v únoru nebo v březnu. Naopak ti z konce řady často sfoukávali svíčky na dortu až na podzim nebo v zimě. Ve věku šesti nebo sedmi let, kdy děti nastupují do školy a začínají se vážněji věnovat sportovním kroužkům, hraje každý měsíc obrovskou roli.
Představte si dva chlapce, kteří se narodili ve stejném roce. Jeden prvního ledna, druhý jednatřicátého prosince. Formálně jsou stejně staří, chodí do stejné třídy a soutěží ve stejné sportovní kategorii. V reálu je ale mezi nimi věkový rozdíl celých dvanácti měsíců. Pro šestileté dítě představuje jeden rok téměř pětinu jeho dosavadního života. Lednový chlapec je tak logicky fyzicky i mentálně mnohem vyzrálejší, má lepší koordinaci a více síly.
Zázračné děti, nebo jen optický klam?
Tento fenomén, kterému odborníci říkají „efekt relativního věku“, si poprvé naplno uvědomili v kolébce ledního hokeje, v Kanadě. Když se psychologové podívali na soupisky těch nejlepších mládežnických týmů, zjistili šokující věc. Téměř polovina všech elitních malých hokejistů se narodila v prvním čtvrtletí roku. A čím blíže k prosinci, tím méně dětí v elitním výběru zbylo. Tento vzorec se pak potvrdil nejen v hokeji, ale i ve fotbale, tenise a dalších sportech po celém světě, včetně naší republiky.
Tajemství hubnutí, které zná málokdo. Pouhých pět minut po jídle zastaví ukládání břišního tuku
Číst článek ↗Jak je to možné? Trenéři, kteří vybírají talenty do přípravek, dělají zcela pochopitelnou lidskou chybu. Když se na hřišti potkají papírově stejně staré děti, přirozeně je zaujme to, které běhá nejrychleji, nejtvrději kopne do míče nebo se nejlépe udrží na bruslích. Trenér si v tu chvíli zapíše do notýsku: „Tohle dítě má obrovský talent.“ Jenže ve skutečnosti se velmi často nedívá na talent, ale na obyčejnou fyzickou zralost o několik měsíců staršího dítěte.
A právě tady se začíná psát příběh, který na dlouhé roky ovlivní budoucnost malého sportovce. To domněle „talentovanější“ dítě, které má jen výhodu lednového narození, je vybráno do elitního týmu. Získá lepšího trenéra, hraje těžší zápasy proti kvalitnějším soupeřům a na hřišti nebo na ledě tráví mnohem více času.
Jak se nůžky rozevírají a proč prosincoví pláčou
Zpočátku malý rozdíl, daný jen datem v kalendáři, se díky tomuto systému začne bleskově zvětšovat. Lednové dítě trénuje čtyřikrát týdně pod vedením expertů, zatímco prosincové dítě, které trenéři označili za „méně nadané“, hraje jen dvakrát týdně v nižší lize. Když je oběma patnáct let, lednový hráč už je objektivně mnohem lepším sportovcem. Ale nebylo to tak od začátku, zkrátka dostal lepší příležitost jen proto, že byl v šesti letech o pár měsíců starší a o pět centimetrů vyšší.
Pokud máte v rodině někoho, kdo se pohybuje kolem dětského sportu, možná vám potvrdí, jak moc je tento systém neúprosný. Mnoho dětí narozených na konci roku to nakonec vzdá. Ztratí motivaci, protože mají pocit, že na ostatní zkrátka nestačí. A my jako společnost tak pravděpodobně přicházíme o obrovské množství skutečných, ale pozdně kvetoucích talentů, které jsme na prahu dětství nepoznali a odložili je na druhou kolej.
Naděje pro ty, kteří se narodili v zimě
Znamená to tedy, že pokud se váš vnuk nebo vnučka narodili v listopadu, nemají šanci na sportovní radost? Rozhodně ne. Zjistilo se totiž ještě něco velmi zajímavého. Ty prosincové a listopadové děti, které těžké začátky vydrží a sportu nenechají, si často vybudují něco, co se nedá koupit ani natrénovat. Vytvoří si neuvěřitelnou psychickou odolnost a houževnatost.
Protože musely od malička bojovat se staršími a většími soupeři, naučily se nevzdávat. Musely zapojit chytrost, taktiku a šikovnost, protože hrubá síla jim zpočátku chyběla. Mnoho špičkových sportovců, kteří se dostali až na pomyslný Olymp, patří právě k těmto „pozdním“ dětem, které se nenechaly zlomit úvodním nezdarem. Zjistily, že svět občas není spravedlivý, ale že vytrvalost a srdce bojovníka dokážou zázraky.
Nakonec je ale dobré připomenout si to ze všeho nejdůležitější. Sport by neměl být jen dravou továrnou na medaile a poháry do vitríny. Pokud vaše děti nebo vnoučata baví běhat za míčem, jezdit na kole, chodit po horách nebo plavat, podpořte je bez ohledu na to, v jakém měsíci přišly na svět. Radost z pohybu, zdravé srdce a pročištěná mysl jsou totiž tou nejcennější trofejí, kterou si ze sportovního života můžeme odnést. A na tu se už naštěstí žádné věkové tabulky ani neúprosné kalendáře nevztahují.
