Většina z nás za tento stroj dobrovolně platí. Jeho vynálezce ho však v roce 1818 navrhl jako nástroj krutého mučení

Vynález, který měl zatočit s leností trestanců

Přeneste se se mnou do Anglie na počátku 19. století. Byla to doba viktoriánská, přísná a neúprosná. Tehdejší vězeňský systém čelil velkému problému. Věznice byly přeplněné, ale panovalo přesvědčení, že pouhé sezení v cele zločince nenapraví. Věřilo se, že největším nepřítelem morálky je zahálka. Trestanci se podle tehdejších úřadů měli potit, trpět a ideálně u toho být užiteční, nebo alespoň vyčerpaní.

V roce 1818 přišel stavební inženýr Sir William Cubitt s nápadem, který měl tento problém vyřešit jednou provždy. Vymyslel zařízení, kterému se v angličtině říkalo „tread-wheel“ (šlapací kolo). Nešlo o plochý pás, jaký známe dnes, ale o obrovský válec s nášlapy, který připomínal široké vodní kolo. Vězni se museli postavit do řady vedle sebes, chytit se madla a nohama roztáčet tento obří buben. Vypadalo to, jako by neustále stoupali do nekonečných schodů, které nikam nevedou.

Cubittův vynález byl okamžitě oslavován jako geniální. Konečně existoval způsob, jak zkrotit „nezkrotné živly“. Zařízení se někdy využívalo k mletí obilí (odtud anglický název treadmill – šlapací mlýn) nebo čerpání vody, ale velmi často se točilo jen tak, naprázdno. Účelem nebyla produkce, ale čistá, monotónní a vysilující dřina.

Horší než výstup na Everest

Možná si říkáte, že chůze do schodů je přece zdravá. Lékaři nám ji doporučují pro posílení srdce, že? Jenže to, co zažívali vězni ve viktoriánské Anglii, nemělo se zdravým pohybem nic společného. Představte si, že na tomto stroji musíte strávit šest až osm hodin denně. Bez přestávky, v mizerné obuvi a o hladu.

Zdánlivě nevinná pochoutka k seriálu. Místo vitamínů si ale nevědomky pěstujeme tuk na břiše

Číst článek

Historické záznamy jsou v tomto ohledu neúprosné. Spočítalo se, že vězni během jedné „směny“ nastoupali v průměru přes 4 kilometry vertikálně. To je, jako byste každý den vylezli polovinu Mount Everestu. A to všechno s minimálním přísunem kalorií, často jen o chlebu a vodě. Docházelo k častým úrazům, a pokud byl někdo příliš slabý a tempo neudržel, nemilosrdný stroj ho srazil dolů nebo ho zranily otáčející se lopatky.

Tento trest byl tak efektivní v ničení lidské síly, že ho zavedlo více než padesát britských věznic a brzy se rozšířil i do Spojených států. Dozorci si pochvalovali, že po dni na „pásu“ byli vězni tak zničení, že neměli energii na vzpoury ani na vzájemné potyčky. Byla to metoda, jak z lidí udělat poslušné stroje bez vlastní vůle.

Slavná oběť a konec jedné éry

Mezi tisíci bezejmenných, kteří si na tomto mučidle ničili zdraví, byl i jeden velmi slavný muž. Byl jím spisovatel a dramatik Oscar Wilde. Když byl v roce 1895 odsouzen za „nemravnost“ (což v té době znamenalo homosexualitu) ke dvěma letům nucených prací, nevyhnul se ani běžeckému pásu.

Wilde byl intelektuál, ne zvyklý na fyzickou dřinu. Pobyt na šlapacím kole a v cele ho fyzicky i psychicky zlomil. Když po dvou letech vyšel z vězení, byl z něj troska a o tři roky později zemřel ve věku pouhých 46 let. Právě jeho zkušenost a zkušenosti mnoha dalších vedly k postupné změně veřejného mínění. Lidé si začali uvědomovat, že tento typ trestu je příliš krutý i pro ty nejtěžší zločince. V roce 1898 byl v Británii zákonem o vězeňství tento typ mučení konečně zakázán. Běžecký pás na několik desetiletí upadl v zapomnění.

Návrat na výsluní: Z mučírny do obýváku

Jak je tedy možné, že dnes tento stroj najdeme v každém fitcentru a mnozí z nás ho mají v ložnici (často sloužícího jako drahý věšák na oblečení)? Historie má ráda paradoxy. Na scénu se běžecký pás vrátil až v 60. letech 20. století, a to díky americkému lékaři Kennethu Cooperovi.

Doktor Cooper zpopularizoval termín „aerobik“ a hledal způsob, jak efektivně měřit výkonnost srdce a plic. Zjistil, že běh na místě s nastavitelnou zátěží je pro tento účel ideální. Tentokrát už ale nešlo o trest, ale o vědu a zdraví. S nástupem fitness horečky v 70. a 80. letech, kterou proslavila třeba Jane Fondová, se z nenáviděného nástroje stala ikona zdravého životního stylu.

Je to zvláštní ironie osudu. To, co viktoriánští vězni považovali za nejhorší noční můru a modlili se, aby to skončilo, dnes my děláme dobrovolně. A co víc – platíme za to nemalé peníze formou permanentek.

Co si z toho odnést pro dnešní dny?

Až příště uvidíte běžecký pás, vzpomeňte si na jeho historii. Nemusíte se ho bát, ale mějte k němu respekt. Pro nás, starší ročníky, je chůze tím nejpřirozenějším a nejzdravějším pohybem. Na rozdíl od nebohého Oscara Wilda máme jednu obrovskou výhodu: máme na stroji červené tlačítko „STOP“.

Můžeme si nastavit tempo, které nám vyhovuje, pustit si k tomu oblíbenou hudbu nebo audioknihu a kdykoliv skončit a dát si za odměnu kávu. A to je ten největší luxus, kterého si můžeme vážit – svoboda pohybu, který nám přináší radost, nikoliv utrpení. Takže pokud máte doma pás, nenechte ho zapadat prachem. Projděte se na něm, ale s úsměvem a vědomím, že jste zvítězili nad historií.