Zlatý, stříbrný, bronzový... a hlavně přežít
Když se dnes řekne „fitness výzva“, mladí si představí aplikaci v telefonu nebo módní kruhový tréning v klimatizovaném fitku. My jsme ale měli něco jiného. Měli jsme BPPOV. Byl to systém, který nerozlišoval, jestli jste rozený atlet, nebo knihomol, který se o tělocviku schovává za švédskou bednu. Tabulky byly neúprosné a plnit se muselo všechno. Běh, skok, silové disciplíny, a dokonce i střelba nebo plavání.
Pamatuji si na tu směsici hrdosti a úlevy, když člověk konečně splnil limity pro bronzový odznak. Ti největší sportovci ve třídě se prali o zlatý, a my ostatní jsme se modlili, aby nás tělocvikář nenechal opakovat šplh na tyči před celou nastoupenou třídou. Byla to doba, kdy se sport bral nesmírně vážně, někdy až příliš, ale s odstupem času musím uznat jedno: hýbali jsme se. A hýbali jsme se všestranně.
Nebylo to jen o tom zaběhnout rychle stovku. Museli jste mít sílu v rukou, výdrž v nohách a koordinaci celého těla. Dnes fyzioterapeuti často naříkají, že děti jsou jednostranně zaměřené nebo se nehýbou vůbec. My jsme sice u toho nadávali a potili krev, ale ten základní fyzický fond nám odznak BPPOV (ať už jsme si o jeho ideologickém názvu mysleli cokoliv) do života dal.
Hod granátem: Disciplína, která svět nechápe
Pokud bych měla vybrat jednu věc, která definuje školní léta za socialismu a která cizincům nebo dnešním vnukům zní jako sci-fi, je to jednoznačně hod granátem. Tedy, abychom byli přesní, hod atrapou granátu. Ten těžký, kovový válec s dřevěnou rukojetí, který vážil 350 gramů, byl postrachem mnoha dívek a chloubou mnoha chlapců. Pamatujete si ten švih? Ten specifický pohyb, kdy se člověk musel zapřít, prohnout a vší silou mrštit tím „železem“ do dálky?
Tajemství ze strahovského trávníku, o kterém moderní trenéři mlčí. Tři zapomenuté spartakiádní cviky vám vrátí ohebnost bez bolesti
Číst článek ↗Technika hodu nebyla vůbec jednoduchá. Nešlo jen o hrubou sílu, ale o koordinaci rozběhu a odhodu. Často to končilo tím, že granát letěl spíš do výšky než do dálky, nebo v horším případě málem trefil tělocvikáře měřícího pásmem dopad. Dnes se hází kriketovým míčkem, což je sice bezpečnější a logičtější, ale uznejte – říct „mám rekord v hodu granátem“ zní prostě drsněji. Byla to disciplína, která měla simulovat obranu vlasti, ale v praxi to byla spíš zkouška našeho ramenního kloubu.
Je zajímavé, že i když to byla bizarní disciplína, skvěle procvičovala rotaci trupu a dynamiku horní poloviny těla. Dnes, když nás bolí záda ze sezení u počítače, by nám možná trocha toho „švihu“ (samozřejmě s něčím lehčím a bezpečnějším) prospěla k uvolnění hrudní páteře. Jen prosím, nezkoušejte to v obýváku s ovladačem od televize!
Hrazda a šplh: Když se lámal chleba
Zatímco běhat uměl v podstatě každý, jakmile došlo na hrazdu nebo šplh na tyči, zrno se oddělilo od plev. Výmyk na hrazdě byl pro mnohé z nás nepřekonatelnou překážkou, Mount Everestem školní docházky. Ten pocit bezmoci, když visíte za ruce, bradu máte zvednutou a nohy prostě ne a ne vykopnout nahoru, aby se tělo přehouplo přes tyč... to se nezapomíná.
Šplh byl podobný příběh. Čtyři a půl metru (nebo kolik to přesně bylo) se zdálo jako nekonečno. Ti zdatnější vyšplhali bez přírazu jen rukama, my ostatní jsme se zoufale snažili zachytit nohama a posouvat se píď po pídi nahoru, zatímco nám dlaně klouzaly a kůže pálila. Ale víte co? Měli jsme sílu. Dokázali jsme zvednout váhu vlastního těla. To je dovednost, která se v populaci rapidně vytrácí.
Vytrvalostní běh: Kolečko za kolečkem v teplákách
Součástí odznaku byl i vytrvalostní běh. U mužů a chlapců to bývalo 1000 nebo 1500 metrů, u žen méně, ale i tak to bolelo. Běhalo se v těch klasických bavlněných teplákách, které když nasákly potem nebo deštěm, vážily další dvě kila. Nebyly žádné funkční materiály, žádné odpružené tenisky s gelovou podrážkou. Jen cvičky nebo „botasky“ a škvárový ovál.
Ten pocit v plicích, když finišujete poslední kolo a máte pocit, že vzduch kolem vás hoří, si vybavuji dodnes. Ale právě tato disciplína nás učila sebezapření. Nešlo o to být první, ale nevzdat to a doběhnout. Je to vlastně krásná metafora pro život po padesátce. Nemusíme sprintovat, nemusíme trhat rekordy. Důležité je udržet tempo, dýchat a prostě jít dál, i když to někdy v bocích píchá.
Měli bychom si odznak zdatnosti zkusit i dnes?
Možná vás při čtení napadla kacířská myšlenka: „Zvládla bych to ještě?“ Upřímně? Většinu limitů z našich mladých let bychom dnes plnili jen stěží, a možná by to ani nebylo zdravé zkoušet bez přípravy. Skákat do dálky s artrózou v koleni nebo dělat výmyky s bolavými rameny není nejlepší nápad. Ale myšlenka všestrannosti, kterou BPPOV představoval, je stále aktuální.
Nemusíme házet granátem, ale můžeme zkusit hodit míčkem psovi o něco dál než obvykle. Nemusíme šplhat na tyč, ale můžeme se cestou z nákupu jen na pár vteřin pověsit na klepadlo nebo větev, abychom si protáhli páteř. A místo běhu na 1500 metrů na čas si můžeme naordinovat svižnou procházku, u které se lehce zadýcháme.
Socialistický odznak zdatnosti je už dávno historií, stejně jako ony modré trenýrky. Ale vzpomínka na to, že naše těla kdysi dokázala fungovat jako dobře namazaný stroj, by pro nás měla být motivací. Ne k nostalgickému slzení, ale k tomu, abychom se zvedli z křesla. Protože být „připraven“ – ne k obraně vlasti, ale k aktivnímu životu s vnoučaty a radosti z pohybu – to za tu námahu stojí i dnes.
