Zdroj: Shutterstock
Dvanáct minut, které nám ve škole nedaly spát. Dnes tento test kardiologové doporučují jako elixír mládí
Pamatujete si na ten moment, kdy tělocvikář zapískal na píšťalku a řekl: „Tak, a teď běžíme dvanáct minut“? Pro většinu z nás to byla noční můra plná píchání v boku a lapání po dechu. Ale co když vám řeknu, že tento obávaný školní „mučící nástroj“ má fascinující historii sahající až k americkému letectvu a že v našem věku může být tím nejlepším ukazatelem, jak na tom zdravotně jsme? Pojďme se podívat na Cooperův test z úplně jiné perspektivy – laskavě, bez stopek v ruce přísného učitele, ale s respektem k našemu srdci.
Strašák v teplácích, který má slavné kořeny
Ruku na srdce, milí čtenáři, kdo z nás neměl v žákovské knížce poznámku nebo špatnou známku jen proto, že nedokázal uběhnout ty proklaté dvanáctiminutovky? Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Vzduch v tělocvičně byl těžký, parkety vrzaly a my jsme kroužili dokola jako křečci v kolečku, zatímco se nám před očima dělaly mžitky. Tehdy jsme to brali jako nutné zlo, jako výmysl osnov, který nás měl potrápit. Málokdo z nás ale tušil, že se účastníme něčeho, co v roce 1968 změnilo světový pohled na kondici.
Tento test totiž nevymyslel žádný sadistický učitel tělocviku z Horní Dolní, ale americký lékař a plukovník letectva Kenneth H. Cooper. Americká armáda tehdy řešila velký problém. Potřebovala rychle, levně a efektivně zjistit, jak jsou na tom tisíce vojáků s fyzickou kondicí. Nemohli každého posílat do laboratoře na složité měření spotřeby kyslíku. Doktor Cooper tedy přišel s geniálně jednoduchou myšlenkou: Nechte je běžet dvanáct minut co nejdál. Vzdálenost, kterou urazí, nám řekne vše podstatné o síle jejich srdce a plic.
Zdroj: Shutterstock
Proč zrovna dvanáct minut? Není to náhoda
Možná jste si někdy kladli otázku, proč to není deset minut, nebo rovnou patnáct? Všechno má svůj důvod. Doktor Cooper zjistil, že právě dvanáct minut je hraniční doba, kdy se tělo musí spolehnout na svou schopnost dodávat svalům kyslík. Pokud byste běželi jen sprint na sto metrů, jedete „na dluh“ a srdce se tolik neprojeví. Ale dvanáct minut? To už neošidíte. To je doba, kdy se ukáže pravda o vaší vytrvalosti a stavu vašeho kardiovaskulárního systému.
Když Cooper v roce 1968 vydal svou knihu „Aerobics“, způsobil tím v USA běžeckou revoluci. Lidé zvedli hlavy od novin a začali běhat v parcích. A tento trend se postupně dostal i k nám, byť v té povinné školní formě, kterou jsme tak nelibě nesli. Dnes je doktoru Cooperovi přes devadesát let a stále je důkazem toho, že jeho metody fungují. Není to fascinující? Ten test, který jsme proklínali, byl vlastně dárkem pro naše zdraví, jen nám to tehdy nikdo neuměl správně vysvětlit.
Obyčejná kuchyňská linka dokáže divy. Stačí se o ni opřít a povislé paže se stanou minulostí
Číst článekZapomeňte na sprint, ve vyšším věku jde o něco jiného
A teď to nejdůležitější. Jak se na Cooperův test dívat dnes, když už nám není osmnáct a nehoníme se za jedničkou na vysvědčení? Lékaři a fyzioterapeuti se shodují: Zkuste to znovu, ale tentokrát pro sebe a s rozumem. Ve věku nad 50 nebo 60 let už není cílem trhat asfalt a předbíhat souseda. Cílem je zjistit, jak na tom jste, a případně se zlepšit.
Úžasné na tomto testu v našem věku je, že nemusíte nutně běžet jako o život. Pro kategorii žen a mužů nad 60 let jsou tabulky mnohem milosrdnější. Víte, že pokud je vám přes šedesát a za dvanáct minut zvládnete urazit (klidně rychlou chůzí proloženou poklusem) vzdálenost kolem 1 400 metrů, jste na tom z hlediska kondice velmi dobře? Není to o rychlosti Usaina Bolta. Je to o schopnosti udržet se v pohybu. Je to test vitality, ne rychlosti.
Jak si udělat „soukromého Coopera“ a nezničit se
Pokud vás můj článek nahlodal a chcete vědět, jak na tom vaše "motorová pumpa" je, nevrhejte se hned z gauče na stadion. Tady je pár přátelských rad od zkušenější autorky, která ví, že kolena už nejsou, co bývala:
Vyberte si rovinu. Žádné kopce, žádný složitý terén s kořeny. Ideální je lesní cesta nebo měkký ovál na hřišti, pokud máte přístup. Důležité je dobré obutí a hlavně rozcvička. Než spustíte stopky, pět minut se jen procházejte, zakružte rameny, kotníky. A pak? Prostě vyrazte. Pokud nemůžete běžet, jděte svižnou chůzí. Pokud nemůžete popadnout dech, zpomalte. Po dvanácti minutách se podívejte na chytré hodinky nebo krokoměr, kolik jste ušli.
Výsledek neberte jako rozsudek, ale jako startovní čáru. Pokud jste ušli méně, než jste čekali, je to skvělá motivace začít s pravidelnými procházkami. A pamatujte, ten nepříjemný pocit, který si pamatujeme ze školy, tam byl proto, že nás nutili běžet na krev. Dnes si tempo určujete vy. A to je na dospělosti a zralém věku to nejkrásnější – tu svobodu pohybu nám už žádná školní píšťalka nevezme.
Důležité upozornění
Informace obsažené v tomto článku jsou určeny pouze pro vzdělávací a informační účely a nenahrazují odbornou lékařskou péči, diagnózu ani léčbu. Před aplikací jakýchkoli rad nebo doporučení týkajících se zdraví, výživy nebo cvičení vždy konzultujte svého lékaře nebo odborného poradce. Pokud máte jakékoli zdravotní potíže nebo užíváte léky, poraďte se s lékařem před jakoukoli změnou životního stylu nebo stravovacích návyků. Provozovatel tohoto webu nenese odpovědnost za jakékoli škody, které by mohly vzniknout v souvislosti s použitím informací uvedených v tomto článku.