Tento pohyb ve vodě vypadá na první pohled legračně. Ve skutečnosti je to utajovaná zbraň vrcholových atletů, která zachraňuje klouby

Když asfalt začne být nepřítelem číslo jedna

Ruku na srdce, milí čtenáři, kdo z nás si v mládí neprošel obdobím, kdy jsme běhali za míčem, za tramvají nebo jen tak pro radost v parku? Jenže s přibývajícími křížky na krku se ozve gravitace a nemilosrdná tvrdost povrchu. Každý dopad na chodník je pro naše klouby malým zemětřesením. Chrupavky se ozývají, v koleni píchá a lékař často vynese nekompromisní ortel: „S běháním je konec, šetřete se.“ Pro celoživotního sportovce, ale i pro člověka, který se jen rád hýbe na čerstvém vzduchu, je to rána pod pás.

Pamatuji si, jak mi moje kamarádka Věra se slzami v očích vyprávěla, že po operaci kyčle už se nikdy pořádně nezapotí. Že jí zbývá jen pomalá chůze a plavání typu „paní radová“, aby si nenamočila účes. A právě tehdy jsem jí pověděla o zázraku, který jsem objevila ve světě vrcholového sportu. O metodě, která obelstí gravitaci a dovolí vám běžet jako za mlada, aniž by se vaše noha dotkla země. Zní to jako sci-fi? Kdepak, je to čistá fyzika a jmenuje se to aqua jogging.

Příběh o tom, jak voda zachránila zlatou medaili

Abychom pochopili, že nejde o žádné „šplouchání pro babičky“, musíme se vrátit do roku 1984. Tehdy se blížila olympiáda v Los Angeles a americká maratonská běžkyně Joan Benoitová Samuelsonová měla obrovský problém. Pouhých sedmnáct dní před kvalifikací musela podstoupit operaci kolene. Všichni ji odepisovali. Jak by mohla trénovat na maraton, když nemůže ani došlápnout? Joan ale udělala něco, co tehdy trenéři považovali za bláznovství. Navlékla si vztlakovou vestu a své tréninkové dávky odběhala v hlubokém bazénu.

Když se postavila na start olympijského závodu, svět žasnul. Nejenže závod dokončila, ona ho vyhrála! První ženský olympijský maraton v historii ovládla žena, která natrénovala ve vodě. Tento moment změnil sportovní rehabilitaci navždy. Ukázalo se, že voda klade tělu odpor, který je mnohonásobně vyšší než vzduch, ale zároveň nadnáší tělo tak, že klouby nenesou žádnou váhu. Joan tehdy dokázala, že ve vodě neztrácíte kondici, naopak ji můžete brutálně nabrat, a to zcela bez bolesti.

Pocit, kterému v mrazech věříme všichni. Když lékaři vidí termokameru, chytají se za hlavu

Číst článek

Není to plavání, je to běh v beztížném stavu

Jak to tedy v praxi vypadá? Zapomeňte na plavecké brýle a čepici. Základem aqua joggingu je speciální pěnový pás, který si zapnete kolem pasu. Ten má jediný úkol – udržet vás s hlavou nad hladinou, abyste nemuseli plavat. Musíte jít do hloubky, kde nedosáhnete na dno. A pak začnete běžet. Tělo držíte svisle, mírně nakloněné dopředu, a nohama opisujete stejný pohyb, jako byste běželi po lesní cestě. Jen s tím rozdílem, že nedopadáte.

První minuty jsou zvláštní. Máte pocit, že se nikam neposouváte. Mozek je zmatený, protože nohama „hrabete“ naprázdno. Ale po chvíli ucítíte ten rozdíl. Voda klade odpor každému vašemu pohybu. Zvednout koleno pod hladinou je mnohem náročnější než na suchu. Zapojujete svaly, o kterých jste ani nevěděli, že je máte – hlavně hluboký stabilizační systém páteře a břišní svaly, které se snaží udržet rovnováhu. Přitom kolena a kyčle? Ty jsou v ráji. Jsou odlehčené, promazávají se pohybem, ale nic do nich nenaráží.

Proč by to měli zkusit i nesportovci po padesátce?

Krása tohoto sportu spočívá v jeho demokratičnosti. V bazénu se nepozná, jestli máte pět kilo nadváhu nebo dvacet. Voda vás skryje a hlavně nadnese. Pro starší ročníky je to dar z nebes. Nehrozí zde pád. Nemůžete zakopnout o kořen ani uklouznout na náledí. Pokud máte artrózu, voda tlumí bolest a umožňuje rozsah pohybu, který by na suchu byl nemyslitelný. Navíc, a to oceníme hlavně v létě nebo v přetopených halách, se u toho člověk nepotí – voda neustále ochlazuje tělo, takže srdce nemusí pracovat tak usilovně na termoregulaci.

Když jsem Věru po měsíci potkala, zářila. „Víš,“ řekla mi, „nejdřív jsem si připadala jako korkový špunt, co se motá v kruhu. Ale po dvaceti minutách jsem cítila tu příjemnou únavu ve svalech, kterou jsem nezažila roky. A druhý den? Žádná bolest kloubů. Nic.“ Dnes už si na plovárnu nosí svůj vlastní pás a v hloubce „běhá“ společně se dvěma dalšími dámami. Zatímco ostatní plavou svá tempa, ony si povídají a přitom makají víc, než se zdá.

Pokud tedy hledáte způsob, jak se vrátit k pohybu, jak zpevnit tělo bez rizika a jak si připomenout ten opojný pocit z běhu, zkuste se v místním bazénu zeptat na nadlehčovací pásy. Možná na vás budou plavčíci zpočátku koukat, co to provádíte. Ale vy budete vědět své. Že používáte trik olympijských vítězů a dopřáváte svému tělu ten nejluxusnější pohyb, jaký existuje.