Tuhle věc nesnášela v tělocviku skoro každá dívka. Kožený strašák se vrací a fyzioterapeuti ho vyvažují zlatem

Vůně kůže a obavy o prsty

Když zavřu oči a vzpomenu si na hodiny tělesné výchovy někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, vybaví se mi ten zvuk. Tlumené "dud!", když těžká kožená koule dopadla na parkety tělocvičny. Medicinbal. Pro mnohé z nás, a přiznejme si to upřímně, hlavně pro děvčata, to nebyla zrovna oblíbená pomůcka. Byl těžký, neforemný a chytit ho, když vám ho spolužák hodil s přílišnou razancí, bolelo. Často jsme se modlily, aby pan učitel raději vytáhl švihadla nebo nás nechal běhat kolečka.

Tenkrát jsme v té hnědé kouli se šněrováním viděli jen nepřítele. Měla jsem spolužačku, která se medicinbalu bála tak, že při každém nápřahu instinktivně uhýbala, což samozřejmě vedlo k ještě větším karambolům. Ale s odstupem času a s přibývajícími zkušenostmi se na ten starý, ošoupaný míč dívám s nostalgií a velkým respektem. Byla to totiž poctivá ruční práce, žádná čínská guma, která se po roce rozpadne. Ta kůže měla svou patinu, svou historii a hlavně – měla svou váhu.

Co se skrývalo pod šněrováním?

Možná vás někdy napadlo, co vlastně uvnitř té záhadné koule bylo. Proč byla tak těžká, když byla jen o málo větší než volejbalový míč? Klasické medicinbaly, které známe ze Sokoloven a školních tělocvičen, byly plněné materiálem, který byste tam možná nečekali. Často šlo o koňské žíně, srst, odstřižky kůže nebo textilu, a aby se dosáhlo požadované váhy, pěchovaly se dovnitř i pískem nebo pilinami. To vše bylo obaleno pevnou hovězí usní.

Právě ta nedokonalost náplně dělala z medicinbalu tak unikátní nástroj. Když jste ho zvedli, těžiště se mohlo mírně pohnout. Nebyla to mrtvá váha jako u činky. Medicinbal byl "živý". Když jste ho drželi, museli jste neustále vyrovnávat drobné pohyby, což nutilo svaly pracovat mnohem komplexněji. Dnes se tomu odborně říká "funkční trénink" a platí se za to velké peníze v moderních posilovnách, ale naši tělocvikáři to věděli už dávno.

Stačilo nahradit pečivo touto šťavnatou zeleninou a manžel se dožadoval nášupu. Ideální mlsání k dnešnímu televiznímu programu

Číst článek

Proč se k němu vrátit i po šedesátce?

Možná si říkáte: "Proboha, jen to ne! Už nikdy nechci nic házet o zeď!" A máte pravdu. To, co jsme dělali ve škole – tedy prudké hody na dálku nebo o stěnu – není pro nás ve vyšším věku to pravé ořechové. Ale medicinbal má jednu úžasnou vlastnost, pro kterou ho dnes fyzioterapeuti milují. Nemá ucho ani madlo.

Když zvedáte tašku s nákupem nebo činku, držíte ji za rukojeť. Tím zapojujete jen určité svaly na paži. Ale zkuste obejmout medicinbal. Musíte použít dlaně, prsty, zápěstí a přitisknout ho k tělu. Tím automaticky zapojujete hluboký stabilizační systém páteře – ty svaly, které drží naše záda pohromadě a které nás s věkem tak rády bolí. Cvičení s medicinbalem je šetrné k lékům, protože nás nutí držet tělo zpříma.

Tipy na domácí cvičení (bez házení!)

Pokud máte někde na půdě ten starý kožený poklad, nebo si pořídíte novější verzi (i ty moderní gumové fungují, ačkoliv nemají to kouzlo), zkuste jednoduchý trik. Zapomeňte na házení. Stačí si sednout na židli, narovnat záda a vzít medicinbal do rukou před hrudník. Pomalu, s výdechem, ho natáhněte před sebe a s nádechem vraťte k hrudi. Ucítíte, jak se vám zpevní břicho a srovnají záda, aniž byste museli dělat sedy-lehy.

Další skvělý cvik, který miluji, je "kroužení kolem světa". Postavte se, mírně pokrčte kolena a kružte medicinbalem kolem svého pasu. Předáváte si ho z ruky do ruky, vpředu i vzadu. Je to skvělé na koordinaci, která se nám s věkem zhoršuje, a zároveň tím jemně posilujete ramena a šíji. A co je nejlepší? Nemusíte u toho funět ani se potit. Stačí pár minut denně u televize. Ten starý kožený strašák se tak může stát vaším nejlepším přítelem pro zdravý pohyb.