Zapomeňte na školní tělocvik a píchání v boku
Pamatujete si na ty chvíle ze základní školy? Tělocvikář zapískal na píšťalku a nutil nás běhat kolečka, dokud jsme nepadli s rudým obličejem a pícháním v boku. Mnoho z nás si tento traumatický zážitek nese celým životem. Máme zafixováno, že běh musí bolet, že musíme běžet v kuse a že pokud se zastavíme, je to prohra.
Přátelé, mám pro vás dobrou zprávu. To, co nás učili ve škole, byl nesmysl. Tedy alespoň pro člověka, který si chce udržet zdraví a kondici do vysokého věku. Pokud se dnes podíváte do parku a vidíte tam běžce, který se trápí a lapá po dechu, nedělá to správně. Přirozený pohyb má přinášet radost, ne utrpení. A právě tady přichází na scénu takzvaný indiánský běh. Není to žádná novinka z drahých fitness center, ale návrat k moudrosti našich předků.
Tajemství Apačů: Jak uběhnout sto kilometrů a neunavit se
Proč se tomu říká indiánský běh? Původní obyvatelé Ameriky, ať už to byli Tarahumarové v Mexiku nebo Apačové na severu, dokázali překonávat neuvěřitelné vzdálenosti. Často desítky kilometrů denně. Myslíte si, že celou tu dobu sprintovali? Kdepak. Byli to mistři v hospodaření s energií. Jejich tajemství spočívalo v pravidelném střídání běhu (klusu) a chůze.
Tento rytmus jim umožňoval "odpočívat za pohybu". Zatímco při chůzi se svaly uvolnily a tepová frekvence klesla, při následném klusu se zase rychleji přesunuli krajinou. Nebyl to závod s časem, byla to symbióza s vlastním tělem. A přesně tento princip je dnes ideální pro nás, starší ročníky. Umožňuje nám těžit z výhod běhu (posílení srdce, pročištění hlavy), ale eliminuje jeho rizika (přetížení kloubů, vyčerpání).
Pamatuje si ho každý z nás. Tento retro kousek z dob našeho dětství tvaruje pas lépe než drahé stroje
Číst článek ↗Vaše srdce vám poděkuje, kolena si oddychnou
Když jsem tuto metodu poprvé doporučila své sousedce, která má čerstvě po šedesátce, klepala si na čelo. "Já a běhat? Vždyť mě bolí kyčle jen když jdu do obchodu," říkala. Přesvědčila jsem ji, aby to zkusila jen na pět minut. Výsledek? Dnes "indiánuje" třikrát týdně. Kouzlo je v tom, že kloubní aparát není vystaven trvalému nárazovému zatížení jako při klasickém běhu. Fáze chůze dají chrupavkám čas se "nadechnout" a promazat.
Ještě zajímavější je to z pohledu našeho motoru – srdce. Lékaři se shodují, že pro seniory je nejzdravější pohyb v takzvané "aerobní zóně". To je tempo, při kterém se sice zadýcháte, ale stále jste schopni mluvit. Indiánský běh vás v této zóně udrží naprosto přirozeně. Jakmile cítíte, že nemůžete popadnout dech, přejdete do chůze. Jakmile se dech zklidní, rozběhnete se. Je to ten nejpřirozenější intervalový trénink na světě.
Jak začít? Nepotřebujete stopky, stačí lampy pouličního osvětlení
Možná si říkáte, že to zní hezky, ale jak to převést do praxe? Nepotřebujete žádné chytré hodinky ani aplikace. Bohatě vám postačí obyčejná procházka v parku nebo na ulici. Zkuste jednoduché pravidlo: Od jedné lampy pouličního osvětlení ke druhé pomalu běžíte (spíše klušete, děláte krátké kroky a došlapujete měkce), a od další lampy k té následující jdete ostrou chůzí. A tak pořád dokola.
Pokud jste v lese, střídejte to podle stromů nebo prostě podle pocitu. Klíčové je nečekat, až budete úplně vyčerpaní. Přejděte do chůze v okamžiku, kdy se ještě cítíte dobře. Tím si uchováte energii a chuť pokračovat. Začněte klidně s tím, že poběžíte jen 20 vteřin a minutu půjdete. Postupně, jak se bude vaše kondice lepšit (a věřte mi, že to půjde rychle), můžete intervaly běhu prodlužovat.
Nejdůležitější rada na závěr? Vykašlete se na to, co si myslí ostatní. Možná se na vás někdo podívá, když se v parku rozběhnete a po chvíli zase zpomalíte do chůze. Ale zatímco oni sedí na lavičce a krmí holuby, vy děláte něco úžasného pro své cévy, mozek a náladu. Indiánský běh je svoboda. Je to důkaz, že na pohyb není nikdy pozdě, stačí jen vědět, jak na to chytře.
