Měli jsme to doma všichni a brali to jako samozřejmost. Dnešní bezpečnostní technici by tento retro mučící nástroj okamžitě zakázali

Cvak, vrz a bolestivá depilace hrudníku

Když se dnes podíváte do moderního fitcentra nebo na nabídku sportovních potřeb, uvidíte měkké podložky, ergonomická madla a bezpečné odporové gumy v pastelových barvách. Vše je navrženo tak, aby to bylo uživatelsky přívětivé a hlavně bezpečné. Ale my, co pamatujeme dobu před rokem 1989, víme své. Naší "posilovnou" byl často obývací pokoj a králem domácího cvičení byl kovový pružinový expander. Byla to věc, která budila respekt už jen tím, že ležela na stole.

Tento přístroj se skládal ze dvou dřevěných, později plastových madel, mezi kterými bylo napnuto několik ocelových pružin. Obvykle pět. Princip byl geniálně jednoduchý – čím více pružin jste tam nechali, tím větší silou jste museli táhnout. A tady začínalo první dobrodružství. Pokud jste si chtěli zátěž snížit, museli jste pružinu vyháknout. To samo o sobě vyžadovalo sílu v prstech a často to končilo přiskřípnutým bříškem prstu nebo zlomeným nehtem.

Ale ta pravá „zábava“ začala až při samotném cvičení. Kdo z pánů někdy zkoušel roztáhnout expander před hrudníkem bez trička, ten na to do smrti nezapomene. Pružiny se při smršťování chovaly jako hladové piraňe. Stačila chvilka nepozornosti, pružina se sevřela a s ní i vaše kůže nebo ochlupení na hrudi. Bylo to cvičení a depilace v jednom, ovšem s bolestivostí, která by dnes donutila moderní influencery volat záchranku. Přesto jsme to dělali. A byli jsme na to pyšní.

Test mužnosti v obýváku: "Tati, kolik jich utáhneš?"

Expander nebyl jen nástrojem pro cvičení, byl to sociální barometr v rodině. Pamatuji si to jako dnes, když se u nás sešla návštěva, strýcové se po pár chlebíčcích začali hecovat. Došlo na vytahování expanderu ze skříně. Otázka „Na kolik pružin to dáš?“ byla ekvivalentem dnešního poměřování výkonů v aplikacích na chytrých hodinkách.

Pocit, kterému v mrazech věříme všichni. Když lékaři vidí termokameru, chytají se za hlavu

Číst článek

Většina netrénovaných mužů zvládla tři pružiny s důstojností. Čtyři pružiny už vyžadovaly rudý obličej, nafouklé žíly na krku a zadržený dech, při kterém hrozila mrtvice. A pět pružin? To byla liga výjimečných. Kdo rozpažil s pěti ocelovými pružinami až do úplného propnutí, ten byl v očích dětí superhrdinou a v očích ostatních mužů králem večírku. Často se u toho podvádělo – muži se prohýbali v zádech, kroutili se jako hadi, jen aby ta madla dostali od sebe.

My děti jsme to milovaly taky, i když pro nás to byla hračka nebezpečná. Často jsme si s jednou pružinou hráli na "střílení", natahovali ji nohama nebo ji používali jako zvukový efekt. Ten zvuk – takové to kovové "džžžžing", když jste do pružiny brnkli – je zvukem mého dětství. Dnešní bezpečnostní technici by nad tím lomili rukama. Ocelová pružina, která se mohla kdykoliv uvolnit z háčku a vystřelit někomu oko? Běžná realita nedělního odpoledne.

Proč na něj navzdory bolesti nedáme dopustit?

Možná to zní, že si z toho jen dělám legraci, ale pravdou je, že tento "mučící nástroj" byl neuvěřitelně efektivní. A co je zajímavé – princip, na kterém fungoval, je pro nás ve vyšším věku stále aktuální, možná více než kdy jindy. Šlo o odporový trénink. Na rozdíl od zvedání činek, kde vám gravitace pomáhá činku spustit dolů, pružina (nebo guma) táhne stále. Sval je pod napětím celou dobu.

Cviky jako "lukostřelec" (jedna ruka natažená, druhá tahá k uchu jako při napínání luku) nebo rozpažování za zády byly perfektní pro vzpřimovače páteře a mezilopatkové svaly. Právě ty svaly, které dnes tolik trpí, když se hrbíme u televize, luštění křížovek nebo nad tabletem. Naši tátové možná neměli vyrýsovaná těla jako z obálky časopisu, ale měli "páru". Měli silný úchop a pevná záda. A expander v tom hrál svou roli.

Dnes už bych vám asi nedoporučila hledat ten starý rezavý kousek na půdě. Kovové pružiny po letech ztrácejí svou integritu a riziko, že vám jedna praskne a nafackuje, je zbytečně vysoké. Ale princip zůstává. Pokud chcete udělat něco pro své tělo po padesátce či šedesátce, pořiďte si moderní gumový expander. Stojí pár korun, neváží nic, necvaká a hlavně – nekouše do kůže.

Retro lekce pro dnešní dny

Co si z toho odnést? Že k udržení kondice nepotřebujeme složité stroje za statisíce, které na nás mluví anglicky. Stačí odpor. Stačí chtít překonat tu sílu, která nás táhne zpátky. Ten starý kovový expander je symbolem doby, kdy věci byly možná trochu drsnější, méně pohodlné, ale fungovaly.

Až příště uvidíte v obchodě ty barevné posilovací gumy, vzpomeňte si na ty ocelové pružiny. Vzpomeňte si na tátu v nátělníku, jak se snaží přeprat pět pružin, a usmějte se. A pak si tu gumu kupte. Protože mít sílu rozpažit a narovnat se, to se hodí v každém věku. Jen si dejte pozor, ať vás to nepleskne – i ty gumové potvory to umí, i když už u toho nevydávají ten nezaměnitelný kovový koncert.