Pět minut denně s tímto kovovým monstrem stačilo k ocelovému hrudníku. Legenda, která budila hrůzu i respekt, se vrací na scénu

Symfonie vrzání a cinkání aneb co jsme měli pod postelí

Když se dnes řekne domácí posilovna, představíme si drahé rotopedy, běžící pásy nebo sadu činek. Ale vraťme se o čtyřicet nebo padesát let zpátky. Co tvořilo základ kondice tehdejších mužů (a často i žen)? Bylo to zařízení, které vypadalo trochu jako středověký mučící nástroj, ale fungovalo naprosto spolehlivě. Klasický pružinový expander. Dvě dřevěné nebo později plastové rukojeti spojené sadou ocelových pružin.

Nebylo to nic pro padavky. Už jen samotná váha toho nástroje budila respekt. A ten zvuk! Když se pružiny natáhly, ozvalo se táhlé zavrzání, a když se smrštily zpět, kovové závity o sebe cinkly. Byla to hudba našeho dětství. Často ležel tento poklad zaprášený pod postelí nebo visel na hřebíku v komoře, ale jakmile se blížilo léto a plavková sezóna, otcové rodin jej vytahovali s odhodláním vybudovat si hrudník jako filmový Tarzan.

Zdroj: Shutterstock

Tři péra pro začátečníky, pět pro siláky

Geniálnost tohoto retro zařízení spočívala v jeho variabilitě, i když manipulace s ním vyžadovala jistou zručnost a často i kombinačky. Pamatujete si ten rituál "ubírání péra"? Když byl expander plně osazen pěti pružinami, utáhl ho jen místní silák nebo tatínek v nejlepší formě. Pro nás děti nebo pro začátečníky se musely pružiny vyháknout.

Byla to vlastně první nastavitelná zátěž, kterou jsme znali. Systém byl prostý, ale nesmírně efektivní. Pružina kladla odpor, který se s natahováním zvyšoval. To je princip, který dnes znovu objevují moderní fyzioterapeuti a trenéři pod názvem "progresivní odpor". Svaly musely zabírat po celou dobu pohybu, což budovalo nejen objem, ale především funkční sílu šlach a úponů. Není divu, že naši dědové měli stisk ruky, který by rozdrtil ořech, i když do posilovny v životě nevkročili.

Pouhých třicet minut této běžné konverzace denně fyzicky poškozuje váš mozek. Většina z nás to přitom dělá u ranní kávy

Číst článek

Nebezpečí číhalo při každém rozpažení

Musíme si ale přiznat i stinnou stránku této legendy. Cvičení s kovovým expanderem bylo tak trochu adrenalinovým sportem. Kdo z vás si pamatuje tu bolest, když se mezi závity pružiny dostala kůže na zádech nebo na hrudi? Au! To bylo okamžité a velmi bolestivé vystřízlivění. A co teprve, když se do pružiny zamotaly delší vlasy nebo chlupy na hrudi?

Byla to daň za krásu a sílu. Říkalo se, že kdo nezažil "kousnutí expanderem", ten jako by necvičil. Možná i proto dnes mnoho lidí dává přednost moderním gumovým expanderům (therabandům), které jsou bezpečnější a tišší. Ale ruku na srdce – ty gumové pásky nemají ten správný "charakter". Necítíte v rukou tu chladnou ocel a nevidíte tu mechanickou práci pružiny. Starý kovový expander byl poctivý kus železářské práce, který vydržel desítky let.

Proč se k němu dnes vracet? (Ale opatrně!)

Možná vás překvapí, že tento relikt minulosti zažívá renesanci. A má to svůj důvod. Pro nás, starší ročníky, je cvičení s odporem ideální pro udržení hustoty kostí a svalové hmoty, která s věkem přirozeně ubývá. Nemusíte hned trhat rekordy s pěti pružinami. Stačí jedna nebo dvě.

Cviky jako rozpažování před tělem (na prsní svaly) nebo roztahování za zády (pouze pokud máte zdravá ramena a dostatečný rozsah pohybu) jsou naprosto nadčasové. Pokud máte ten starý kousek ještě někde na půdě, buďte velmi obezřetní. I když pružiny vypadají zachovale, kov může být unavený a hrozí prasknutí. Bezpečnější volbou je zakoupit moderní repliku. Jen si, prosím, dejte pozor na tu kůži a vlasy – oblečte si raději tričko s dlouhým rukávem. A pokud vám ten starý "mučící nástroj" nahání hrůzu, moderní verze s gumovými lanky udělají stejnou službu, jen bez toho nostalgického vrzání. Důležité je, že se hýbeme, ať už s ocelí, nebo s gumou!